Řekli o nemocnici

Mudr. Vlastimil Vavroš, primář porodnicko-gynekologického oddělení, ředitel nemocnice
(působil v nemocnici od roku 1955 – 1986, v dalších letech ambulantně)

„Naše porodnice byla vyhlášena v širokém okolí, porodní špička byla kolem 850 porodů za rok, někdy v noci jsme měli třeba i pět porodů. Ale zvládli jsme to. I v sestavě jeden primář a dva lékaři. Než vzniklo porodní oddělení (nadstavba na původní, hlavní budově) službu konající lékař chodil i k porodům a zase naopak. Takže chirurg sloužil na porodnici a já zase na chirurgii nebo na dětském. Všichni jsme se navzájem znali, spolupracovali, řekl bych, že kdysi byla větší kolegialita. Také se více ctila a dodržovala Hippokratova přísaha, z ní vyplývá, že být lékařem má být poslání, dnes je to mnohdy jen povolání.
Vítám snahu současného ředitele nemocnice, který se snaží uplatňovat heslo „otevřená nemocnice“. S tím souvisí kupříkladu i komunikace mezi zdravotníkem a pacientem, i když se o ní stále hovoří, není nejlepší.“

MUDr. Alois Širůček, primář dětského oddělení, vedoucí lékař klinické laboratoře
(působil v nemocnici od roku 1959 – 1998)

„Když jsem poprvé navštívil, ještě jako medik, bíloveckou nemocnici a zvláště pak dětské oddělení, byl jsem doslova otřesen. Byl to pro mne šok. Všechny stěny byly namalovány na světle nebo tmavězeleno. Od té doby zelenou barvu nenávidím. Stěny byly zpuchřelé, vybavení staré, snad ještě z „první republiky“. Po mém nástupu bylo dětské oddělení sice po rekonstrukci, ale vybavení zůstalo staré. Spolu s tehdejším primářem MUDr. Johanem, což byl vynikající, vzácný člověk a odborník, jsme téměř třicet let snili o tom, jak by mělo to naše oddělení vypadat. Sen se splnil až po otevření nové budovy v roce 1996. Toho dne se už pan primář nedožil. Ale jistě by měl radost, poněvadž se nám podařilo prosadit, a to někdy velmi těžce, řadu moderních provozních prvků. Například naše oddělení mělo již 4 roomingové pokoje pro matku a dítě. Se špičkovým vybavením, včetně samostatného sociálního zařízení s telefonem a televizí. Nezjistili jsme, že by v té době něco podobného u nás existovalo. Naše oddělení mělo již samostatný rozvod pro počítačovou síť a jako první jsme v nemocnici počítače využívali. V té době do bylo neobvyklé. Bohužel to budilo velkou závist, zvláště u těch, kteří se v nemocnici nikdy o nic nepřičinili, což nás mrzelo.
Vedle 30-ti lůžkového oddělení se nám podařilo kromě kardiologické poradny ještě zřídit poradnu nefrologickou, gastroenterologickou, endokrinologickou, dermatologickou pro atopické ekzémy. Spolupracovali jsme s dětským neurologem, psychologem, genetikem Naše oddělení mělo v ambulantní péči přes 2.200 pacientů, kteří navštěvovali odborné ambulance. Pečovali jsme i o ambulantně akutně nemocné děti z celé naši spádové oblasti i mimo ni ve dne v noci. Byla to práce náročná, namáhavá, někdy vysilující, ale radostná a přinášela nám uspokojení. To, že naše oddělení v mnohém přesahovalo reputaci jiných oddělení v okrese i v kraji, bylo umožněno vstřícným postojem ředitelů nemocnice MUDr. Šindela, Mojžíška a Hynšta. Musím připomenout nadšení a obětavost sester oddělení, které mnohdy odváděly více, než měly v popisu práce.
Po roce 1998 se vlivem řady okolností stalo to, že padl verdikt – dětské oddělení, ač provozně moderní, bude zrušeno. Svým způsobem k tomu přispělo i to, že se rodilo méně dětí, uvolnil se trh s léky, maminky měly možnost s dětmi zůstat delší dobu doma…, takže sen vybudovat v nových poměrech ve spolupráci s Klinikou dětského lékařství v O.-Porubě špičkové doléčovací centrum, se již nezdařil. Bohužel. Ale i tak jsem rád, že jsem za těch 40 let se svými spolupracovníky odvedl kus práce a že mohu říci, že to byla moje nemocnice.“

Jitka Širůčková, ředitelka ZŠ při nemocnici
(v nemocnici působila od roku 1960 – 1989)

„V roce 1960 byla při dětském oddělení zřízena škola. Vyučoval se český jazyk, ruština a matematika, u déle hospitalizovaných pacientů podle potřeby i ostatní předměty. V odpoledních hodinách se děti bavily kreslením, vyšíváním, modelováním, hráli jsme maňáskové divadlo, promítali filmy. Přístup k dětem musel být individuální, podle jejich zdravotního stavu jsem za nimi chodila na pokoj. Vyučovalo se v jídelně, později, při budování spojovacího traktu, vznikla samostatná třída. Vybavení bylo nové, včetně pomůcek, televizoru a audiovizuální techniky. U žáků školou povinných, kterých bývalo někdy více než 15, bylo potřeba vedle individuálního přístupu navazovat na vědomosti, které žák měl. Dost často bylo třeba vracet se v učivu „dozadu“, aby žák novou látku pochopil. Tento přístup vedl k tomu, že děti ve svých vědomostech i při dlouhodobých hospitalizacích nezůstávaly ke spokojenosti rodičů pozadu.“

Miluška Kupková
(v nemocnici působila od r. 1965, od r. 1990 – 2008 jako hlavní sestra)

„Na jeden zásadní mezník v historii nemocnice si nevzpomenu, po celých čtyřicet let, co jsem tu pracovala, to byla léta změn. Přistavovaly se budovy, stále jsme se stěhovali, měnili se lidé. Začínala jsem jako dětská sestra, postupem let jsem se stala sestrou hlavní. Není to jednoduché si sjednat respekt, když vlastně vycházíte z řad svých spolupracovníků. Ale snažila jsem se být nejen přísná, ale i spravedlivá. Měla jsem na starosti přes sto lidí a na sestry jsem nedala dopustit. Vím, že to je velmi náročné povolání, zvláště na LDN. Když pracujete s dětmi, jsou to roztomilá stvořeníčka, práce s nimi je sice náročná, ale příjemná. Sestry na LDN-ce nebo nyní na jednotce následné péče to mají opravdu těžké, a to jak po stránce fyzické, tak i psychické. Staří lidé se mnohdy chovají jako děti, ale přiznám se, že nevím, jestli bych práci kolem nich zvládla. Co vím ale jistě, je, že za celou dobu mého působení v nemocnici jsem měla štěstí na lidi, se kterými jsem spolupracovala. Ať už to byli lékaři, sestry nebo pomocné síly. Podle mne jsou při péči o pacienta všichni důležití. Víte, může vás operovat lékař, který je jako bůh a vše proběhne perfektně, ale pokud máte špinavou podlahu, tak k tomu celkovému dojmu to nepřispěje.“

Monika Štefunková, administrativa
(v nemocnici působila od r. 1993 – 2007)

„Zažila jsem tu celkem složité období, administrativní práci, kterou jsme dělali zdlouhavě a manuálně s tužkou v ruce, na psacích strojích, přes kopíráky postupně nahradily počítače. Na jednom počítači nás zpočátku pracovalo několik, internet měl jen pan ředitel. Také došlo ke kumulování funkcí, kdy každý z nás musel udělat něco navíc. I přes různé komplikované situace jsme ale vše zvládli. Řekla bych, že jsem tu prožila patnáct spokojených let a ráda se do nemocnice po mateřské dovolené vrátím.“

Hana Vlhová, náměstkyně pro nelékařské obory
(v nemocnici působí od r. 1990)

„Začínala jsem v této nemocnici jako směnná setra na chirurgickém oddělení. Zapůsobilo na mne, že se jedná o malé zařízení domácího typu. Myslím si, že právě toto je naše cenná deviza. Pacient se neztrácí v číslech a diagnózách, ale zůstává být pacientem, k němuž se snažíme mít lidský přístup. To je naše krédo, především nás sester. Vadí mi ale, že práce sester je společensky podhodnocena, což je ovšem celorepublikový problém. Já jsem vlastně jednou z nich a vím, jaké nároky se na ně kladou včetně vzdělávání. Pevně věřím, že se tato situace změní. Kdybych v to nevěřila, tak bych asi tuto práci vykonávat dále nemohla.“

Doc. MUDr. Václav Červenka, primář interního oddělení
(v nemocnici působí od srpna r. 2008)

„Na podrobnější analýzy a hodnocení znám tuto nemocnici prozatím jen krátce. Z prvních dojmů a poznání mohu říci, že kvalita péče odpovídá současným standardům. Překvapilo mne, kolik mladých lékařů zde pracuje a jaký mají zájem o vzdělávání se v oboru. Jedna oblast v poskytování zdravotní péče je v této nemocnici neobyčejná, a to centrum diabetické nohy. Centrum vede sestra Vlhová, která se svou erudicí a rozhledem vyrovná lékařům. Podobných zařízení je v naší republice asi pět, to bílovecké patří jednoznačně k nejlepším. Domnívám se, že je zapotřebí toto centrum podpořit, zviditelnit, rád bych je zapojil do mezinárodní sítě, do mezinárodního výzkumu. Co se týče dalších plánů, tak chceme otevřít centrum obezitologie, počítáme s otevřením nové endokrinologické ambulance.“

MUDr. Dagmar Palasová, primářka oddělení následné péče
(v nemocnici působí od r. 2006)

„Se zájmem o paliativní medicínu a léčbu bolesti jsem do této nemocnice nastoupila na tehdejší LDN. Jsem ráda, že na našem oddělení máme moderní vybavení, které přispívá k příjemnému a pohodovému prostředí.
Naším posláním je pacienty především s kardiovaskulárními onemocněními, po cévních mozkových příhodách a úrazech zmobilizovat, zlepšit jejich soběstačnost a zvýšit tak kvalitu jejich života. Mnohdy je to práce velice namáhavá a zdlouhavá, vyžaduje si člověka celého, ne každý ji může vykonávat. Proto velice obdivuji trpělivost a obětavost našich zdravotních sester a ošetřovatelek. Obdivuhodná je i práce dobrovolníků, které pro nás získává Dobrovolnické centrum neziskové organizace ADRA. Je zajímavé, že nejvíce jich je z řad studentů. Mým současným cílem je získat finanční prostředky na nové rehabilitační přístroje pro plně imobilní pacienty. Bohužel, jak jsem byla nedávno informována, grant z Nadace OKD jsme nedostali, ale snaha hledat prostředky z jiných zdrojů, zůstává.“